Radikální abstrakce

Color Field Painting

„To, co vidíte, je to, co vidíte.“ Frank Stella, 1966

Jako Evropané jsme zvyklí se na svět dívat skrze vzájemné vztahy věcí. Tak, jak vnímáme krajinu, tj. střídající se plochy lesů, polí, luk,…s liniemi cest, vnímáme i obrazy a jejich členění, harmonii, kontrast, barvy, linie. Odpovídá to naší zkušenosti, včetně trojrozměrného vnímání prostoru.

Kdybychom se ale ocitli uprostřed pouště nebo oceánu, vnímali bychom krajinu najednou jinak – jako jednotu nedělitelného celku. A s tím souvisí i vnímání prostoru – jestliže nemá začátek ani konec, je všude kolem, ztrácí hloubku, zahlcuje nás, stáváme se jeho součástí.

Záleží tedy na úhlu pohledu, na přístupu. V umění se tak setkáváme se dvěma úhly pohledu. Ten evropský už znáte – Piet Mondrian a jeho Kompozice odpovídají vnímání rytmu krajiny ve své rozmanitosti podléhající přísnému geometrickému řádu vzájemných linií a barev.

 

Ten druhý přístup je americký. Tamní krajinu můžeme vnímat jako celistvou plochu bez okolních vztahů. Proto také plátna amerických radikálních abstrakcionalistů mají tak ohromné rozměry. Zvětšení plochy obrazu má za cíl pohlcení pozorovatele – stojíte před obrazem, který máte všude ve svém zorném poli – jako když stojíte uprostřed pouště nebo oceánu.

Proto také malíři jako Mark Rothko, Clyfford Still, Barnett Newman nebo Ad Reinhardt trvali na tom, aby jejich obrazy byly zavěšené blízko sebe a nízko nad zemí, aby se divák, který stojí přímo před obrazem (na rozdíl od impresionistického odstupu), se mohl stát jejich součástí. Ze stejného důvodu požadovali vystavování v malých místnostech, neboť u velkých pláten má divák tendenci dívat se z odstupu. Navíc nechtěli, aby se na obrazy dívalo mnoho lidí současně, aby si každý mohl obraz prohlédnout v klidu a soukromí.

Rothko, Still i Newman používají barvu k tomu, aby vyjádřili cosi vznešeného, nadčasového.

Mark Rothko (Marcus Rothkowitz,1903-1970)

„Naše tvorba se má vysmívat těm, jejichž duchovní potřeby uspokojí dekorace interiérů, obrazy nad krbem, výjevy z amerického života, společensky angažované obrazy, těm, kdo obdivují pracovité laureáty cen National Academy, Whitney Academy, Corn Belt Academy, atd.“
  Mark Rothko, 1943

Maloval neostré, pravoúhlé útvary připomínající oblaky, které vystupují a pulzují na pozadí.

Bez názvu

Žlutá a zlatá

Bez názvu

Modrá

V roce 1958 dostal zakázku na sérii obrazů pro Seagram Building. Nakonec však obrazy věnoval londýnské Tate Gallery. Newyorská restaurace mu pro jeho tvorbu připadala málo duchovní.

Bílý oblak nad purpurem

Barnett Newman (1905 – 1970)

Newmanova plátna byla většinou jednobarevná, kromě jednoho či několika barevných pruhů, kterým říkal zip.

Midnight Blue

„ Roku 1940 se někteří z nás probrali, aby se zoufalstvím zjistili, že malířství ve skutečnosti neexistuje. Toto probuzení se změnilo v opravdovou revoluci. Revoluční otřes učinil z malířů malíře.“ 

Barnett Newman,1967

Adam, 1952

Onement I.

Be I.

Kromě malby se Newman pokoušel realizovat (jako reakce na zdrcující kritiky svých maleb) také v sochařství, litografii a architektuře (navrhl synagogu, jejíž projekt se však nerealizoval).

Kdo se bojí červené, žluté a modré

Než Newman nanese na plátno barvu, nalepuje na ně pruhy lepící pásky – „zip“, který přesně dělí plochu a kontrastuje s povrchem plátna. „Prázdnota není nic jednoduchého. Problém je v tom, jak ji vyjádřit pomocí barev.“B.Newman

Ad Reinhardt (1913 – 1967)

Studoval 6 let na newyorské univerzitě dějiny indického a dálněvýchodního umění.

Jeho obrazy se vyznačují prázdnem a opakováním  motivu, hlásá akademický přístup v budhistickém pojetí.

„Umělci, kteří prohlašují, že jejich umění vychází z přírody, ze života, ze skutečnosti, ze země nebo z nebe, že zrcadlí duši nebo odráží podmínky nebo je nástrojem universa, kteří kuchtí nový obraz člověka a abstrakci přírody, jsou subjektivně i objektivně rošťáci a vidláci. Umění znázorňování a zobrazování není umění.“ Ad Reinhard, 1959

Reinhardtovy obrazy připomínají v určitém smyslu zjednodušené mandaly s velmi rafinovanou, tmavou barevností. Je zapotřebí určité koncentrace diváka, aby mohl vniknout do prostoru obrazu plného energie. Přitom nesmíme zapomínat na rozměry obrazů (kolem 2metrů šířky i výšky).

Sérii černých čtverců započal Ad Reinhardt roku 1959 a považoval ji za konec umění.

Frank Stella (1904 – 1980)

Zástupce nové vlny americké radikální abstrakce „hard-edge“ (tvrdé hrany). Američtí umělci usilovali o vytvoření nové tváře umění, která se bude odlišovat od té evropské.

Stella nepracuje s nedělitelností celku, ale dělí plochu obrazu pomocí oblouků, tupých či ostrých úhlů vytváří atmosféru obrazu.

Clyfford Still (1904 – 1980)

Velký kritik konzervátorů muzeí, uměleckých kritiků, sběratelů a obchodníků s uměním. Od roku 1952 do roku 1958 odmítá kdekoli a pro kohokoli vystavovat.

Ve Stillových obrazech je mnoho symboliky – oblíbenými tématy je spojení slunce  a země jakožto metafora dobra a zla, mužského a ženského principu.

Indiánská červená a černá, 1946

Still vytváří novou mytologii, jako náhražku za tu, která podle něho už ztrácí svoji působivou moc. Proto jsou jeho kompozice přesyceny intenzívní barvou, která má silný emocionální náboj. V obraze nemáme hledat výtvarnou vizi americké krajiny, jen fragment nekonečného světa…

Malíř si velmi cení olejomalby, což nám dokazuje kvalitou svých maleb. Barvu nanáší jednou v silné, podruhé v téměř průsvitné vrstvě na plátno, proškrabuje vrstvy barvy nebo ji hněte téměř sochařským způsobem.