Neodada

Průmyslová výroba způsobila celkové odcizení věcem – není problém jednu věc nahradit jinou, lepší, dražší, módnější. Nebo naopak naprosto stejnou, neboť s koncem řemeslné výroby skončila i jedinečnost jednotlivých výrobků a proto si jich lidé přestali vážit.První, kdo na existenci věcí upozorňoval, byli dadaisté.

V 60. letech se v západních zemích rozrostlo hnutí "Noví realisté", kteří začali opět zdůrazňovat nadprodukci věcí, která se od dob dada zněkolikanásobila. Protože se Noví realisté hlásí k myšlenkám dadaistů, bývá tento směr také označován jako neodada.

Arman  - také Armand Pierre Arman, vlastním jménem Armand Pierre Fernandez (1928 - 2005)

Zlomovou v jeho tvorbě se stala návštěva výstavy Kurta Schwitterse, po jejíž návštěvě se v jeho obrazech začínají opakovat stejné prvky. V roce 1960 je pak zakládajícím členem hnutí Noví realisté a v roce 1963 se stěhuje do New Yorku (do známého hotelu Chelsea). Protože neuměl anglicky, provázel ho Robert Rauschenberg, se kterým se stali přáteli, 

V jeho tvorbě se věci všedního použití povyšují na umělecká díla právě jejich zmnožením. Svá díla nazývá akumulacemi. Ve svých asamblážích používá nejrůznější druhy materiálů: štětce, injekční stříkačky, cigaretové nedopalky, malířské štětce, skleněné oči, lžíce a vidličky, ..., dokonce i automobily. Ukazuje krásu akumulace velkého množství předmětů, což je typické pro regály supermarketů, konzumní společnost si tímto hromaděním věcí udržuje svůj pocit bezpečí a stability materiálního světa. 

„Já jsem princip akumulace neobjevil. To on objevil mne. Vždycky bylo jasné, že společnost živí svůj pocit bezpečí a jistoty instinktem hromadění, který se projevuje přehlídkami ve výkladních skříních, továrenskými montážními linkami a hromadami odpadků.“ Arman

Robert Milton  Ernest Rauschenberg (1925 - 2008)

Americký umělec, který studoval umění nejen v USA, ale i ve Francii, nicméně její výtvarná scéna ho nezaujala, proto se vrátil do USA. Jeho tvorba se 50. letech zaměřila na materiál - do obrazů začal montovat trojrozměrné objekty, čímž chtěl zrušit hranice mezi malbou a sochařstvím - tzv. kombinované obrazy.

„Obraz se vztahuje k umění i k životu. Jedno ani druhé se nedá uměle vyrábět. Pokouším se být činný v mezeře mezi obojím.“

"Monogram"(1955 - 1959)
- monogram jsou počáteční písmena našeho jména. Dříve si je nevěsty vyšívaly na svou výbavu - ručníky, povlečení, utěrky,.., dnes poněkud ztratil na významu, přesto se s ním stále setkáváme - jako vandalský záznam o tom, že Někdo Někde byl - viděli jste monogramy vyškrábané do pískovcové skály? Nebo do stěny hradu? Do dřeva na lavičce? 

Jasper Johns (*1930)

Přátelil se s Robertem Rauschenbergem, v jehož ateliéru právě galerista objevil jeden Johnsův obraz a "nastaroval" tak jeho kariéru. Jaspera Johnse řadíme mezi neodadaisty především pro jeho zobrazování hotových věcí, jako např. americká vlajka, která se v roce 2010 vydražila za rekordních 110 milionů dolarů, čímž se dostala mezi 10 nejdražších obrazů světa. 

"Plechovky piva", které J. Johns vytvořil v roce 1960 se staly typickým příkladem role umění - ponechání formální stránky věci, které umělec bere funkčnost. Plechovky autor vytvořil ve dvou materiálech - z bronzu a z patinované sádry. Formálně pro nás zůstávají plechovkami piva, ale v jednom případě nejsou z plechu, neobsahují pivo. Podobným způsobem pracuje s dalšími předměty denního použití - do plexiskla zalévá krabičku zápalek (formálně zůstávají zápalkami, ale už si neškrtneme), do žárovky nalévá vodu (už ji nerozsvítíme). 

Jean Tinguely (1925 - 1991)

Švýcarský umělec, kteří se také řadí k Novým realistům. Jeho plastiky vycházejí z nesmyslnosti některého lidského počínání, okouzlení člověka technikou a její mnohdy až adorací. Jeho stroje mají nesmyslné názvy (Baluba č. 3), dělají nesmyslné pohyby, vydávají nesmyslné zvuky. Jeho "metamatiky" - stroje na akční tvorbu, ukazují, jak by mohlo dopadnout nahrazení i umění stroji.

Vrcholem nesmyslného konání se stalo dílo "Pocta New Yorku" (1960). Byl to de facto "stroj na sebedestrukci" - po uvedení do provozu se roztřásl, začal hořet a nakonec se rozpadl na jednotlivé součástky.

Metamatiky

Baluba č. 3

Pocta New Yorku

Daniel Spoerri (*1930)

je autorem děl, kterým říká "objekty - pasti" - jsou to zbytky po stolování, přilepené k desce stolu tak, jak je tam lidé nechali. Stolu pak uřízne nohy a celou asambláž pak vystavuje jako obraz - změnou polohy se na zbytky díváme jinýma očima - podobně jako Duchampovy ready mades.

César (1921 - 1998) - vl. jménem César Baldaccini

Francouzský umělec, jemuž byl vzorem Kurt Schwitters se svými asamblážemi "merzbilder" a mezi jehož přátele patřil i Pablo Picasso nebo Alberto Giacometti. Césarovy "komprese" vyráběné z odpadového materiálu pomocí průmyslového lisu dávají pojmu "socha" nový význam v kontextu spotřební společnosti. 
Po roce 1966 ovlivněn pop artem pak vytvářel sochy z plastu, kterým naopak říkal "expanze".

Niki de Saint Phalle (1930 - 2002)

Pocházela z francouzské šlechtické rodiny, která se v době Velké hospodářské krize přestěhovala do USA. Ve své experimentální tvorbě se často zabývala dotvářením svých děl pomocí střílení.

Dílo „Venuše Milétská“ vzniklo v roce 1962 při performanční akci. Na jeviště přivezli na kolečkách sochu Venuše, uvnitř s pytlíky naplněnými barvou. Autorka na ni vystřelila z pušky a proměnila tak ideál ženství v zavražděnou mrtvolu potřísněnou barvou. Tato střílená asambláž měla být symbolickým aktem protestu proti stereotypnímu obrazu ženy a nadhodila tak téma pro feministické diskuse typické pro 70.léta v Americe.

Piero Manzoni (1933 - 1963)

 je jedním z představitelů tzv. neviditelného umění. S tímto nápadem přišel poprvé opět Marcel Duchamp, když se rozhodl ve skleněných baňkách prodávat pařížský vzduch. Manzoni s myšlenkou, že vše, co vyprodukuje umělec, je umění, vyprodukoval řadu takovýchto plechovek, které se měly vyvažovat zlatem a nesměly se otevřít, protože tím by se dílo znehodnotilo. Stejně tak mínil prodávat balónky naplněné vlastním dechem. Svými počiny stojí u zrodu konceptuálního umění.