Minimalismus

Pokud se díváte na „jednotvárnou“ plochu obrazů amerických radikálních abstrakcionistů s pocitem, že tvůrci vás podvedli a ošidili o vizuální zážitek a omezili vaši aktivitu, vězte že opak je pravdou.
Tito umělci omezili sami sebe, vzdali se své osobní svobody, aby ji dali divákovi. Při prohlížení „klasických“ obrazů Van Gogha, Dalího, Kupky…, jste do značné míry tlačeni dívat se na svět jejich očima. Záleží jen na vás, zda při pohledu na Newmanův obraz uvidíte jen jednobarevnou plochu obrazu, nebo se necháte sugestivně vtáhnout dovnitř.

A stejné to je i v minimalismu…

Černý čtverec Ada Reinhardta byl pokusem o „tečku za uměním“ a završením americké radikální abstrakce.
Ad Reinhardt, Abstraktní malba č.5, Černý čtverec (1962), 152,4x152,4cm
Tony Smith, Kostka (1962), 180x180x180cm

Smithova Kostka je novou výzvou, novým pokusem o „tečku za uměním“ a startovací čarou minimalismu.

Tony Smith (1912 - 1980)

Se svou Kostkou pokusil vyjádřit opravdu čistý tvar (odborníci na geometrii tvrdí, že skutečně čistý tvar se nedá vytvořit, je možné si jej jen představit).
Smithova Kostka ukazuje krásu podobného druhu jako nezčeřená vodní hladina, nebe bez mráčku nebo povrch mýdlové bubliny.
Hledání čistého tvaru se projevuje už u Leonarda da Vinci (Lidská postava v kruhu a čtverci ilustrující proporce podle Vitruvia, 1485-90

Minimalismus je sochařskou obdobou radikální abstrakce, neboť oba směry pojímají celek jako nedělitelnou jednotu. Minimalističtí sochaři odmítají umění jako výklad světa. Nechtějí proto, aby divák na něco změnil svůj názor (viz Robert Rauschenberg), ale chce rozvíjet citlivost jeho vnímání, nastolit prostorovou situaci jako prostředek tělesného vztahování diváka k objektu. Z tohoto důvodu má Smithova Kostka rozměry 180x180x180 cm, což je průměrná výška dospělého muže a rozpětí jeho rukou (viz znovu kresba Leonarda da Vinci).
Minimalistická díla jsou často sestavou několika totožných objektů ve vzájemném vztahu (nedělitelnost celku).

Robert Morris (1931)

„Vnímání je  určeno velikostí lidského těla. Člověk si okamžitě uvědomí, co je menší a co je větší než on sám.“
Minimalisté pracují se vztahem tvaru a prostoru velice citlivě a navozují konkrétní prostorové situace, které závisí nejen na tvaru a velikosti objektu, ale i na materiálu – viz Morrisovy krychle „Bez názvu“(1965-76) sestavené ze zrcadel.



Carl André (1935)

Minimalistická díla jsou často sestavou několika totožných objektů ve vzájemném vztahu (nedělitelnost celku).
 Dílo „37 kusů“(1969) vytvořil Andre ze 36 stejných kusů a dohromady tvoří 37. Andre ho vytvořil pro Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Na rozdíl od tradičních soch objekt ani nestojí, natož na podstavci, ale je položen na zemi jako koberec. Divák je vyzván k interakci – může po něm šlapat  a zkoušet jeho vlastnosti.
Když londýnská Tate Gallery zakoupila toto dílo, vyvolala silnou vlnu kritiky v tisku. To, že průmyslově vyráběné materiály mohou v galerii získat nový význam, nikoho neoslovilo.

David Smith (1906-1965)


  • jeden ze zakladatelů amerického moderního sochařství
  • klade důraz na vztahy mezi objekty (dílo je součástí cyklu, jehož podstatou jsou proměny vnitřních vztahů příbuzných tvarů = několik objektů ze stále stejných kostiček stavebnice v různých obměnách)

  • tím se od ostatních minimalistů liší, protože tím popírá nedělitelnost celku, která je podstatou tvorby ostatních minimalistů
  • ti prosazovali opakování stejné neutrální formy v pravidelných intervalech za sebou, jak je známe z reálného života – sloupy elektrického vedení, patníky u silnice, kachlíky v koupelně…

Až do 20.století neměla volná socha svůj vlastní prostor – jen volně se vztahovala k prostoru, do kterého byla umístěna. Změnu přinesl ve 20.letech 20.století ruský konstruktivismus zastoupený Vladimirem Tatlinem, který pronikl konkrétním materiálem do konkrétního prostoru (viz návrh pomníku pro 3. internacionálu)
Minimalismus pravidelným opakováním tvaru dosahuje přesného členění prostoru.
Donald Judd (1928-1994)
Představuje dokonalý soulad vzájemného vztahu kubického tvaru a kubické prostorové jednotky.




Sol Le Witt (*1928 - 2007)
Namísto hmoty  používá k tvorbě svých objektů pouze skelet. Skelety neřadí za sebou nebo nad sebou, ale sestavuje je do prostorových konstrukcí podobných těm, které znáte z prostorových Tetris. Tím, že pracuje se skeletem, změnou úhlu pohledu se mění vizuální efekt celého díla. 

Dan Flavin (1933-1996)
Nám svým dílem ukazuje, že členění prostoru nemusí být provedeno jen hmotně, ale světelnými paprsky.
Oproti klasickému sochařství zde také nezastupitelnou roli hraje barva.






I když v architektuře formálně minimalismus neexistuje, řada architektů dbá ve svých projektech na čistotu a střídmost provedení, díky nimž by se jejich díla dala za minimalistická označit. 

Průkopníkem v tomto smyslu byl Mies van der Rohe (1886-1969), který razil myšlenku „méně je více“.


Vila Tugendhat
Dalším z nezastupitelných architektů je Mexičan Luis Barragán (1902-1988), který společným dílem s Mathiasem Goeritzem (1915-1990) vytvořil v letech 1957-58 „Satelitní městské věže“, které jsou 49-58 metrů vysoké a kromě estetické jinou funkci nemají.

Pozornost si jistě zaslouží i jeho „Capilla de Tlalpan“.




Tadao Ando (*1941)
Church of the Light, Osaka
















Komentáře