Pokud
se díváte na „jednotvárnou“ plochu obrazů amerických radikálních
abstrakcionistů s pocitem, že tvůrci vás podvedli a ošidili o vizuální zážitek
a omezili vaši aktivitu, vězte že opak je pravdou.
Tito
umělci omezili sami sebe, vzdali se své osobní svobody, aby ji dali divákovi.
Při prohlížení „klasických“ obrazů Van Gogha, Dalího, Kupky…, jste do značné míry
tlačeni dívat se na svět jejich očima. Záleží jen na vás, zda při pohledu na Newmanův
obraz uvidíte jen jednobarevnou plochu obrazu, nebo se necháte sugestivně
vtáhnout dovnitř.
A
stejné to je i v minimalismu…
Černý
čtverec Ada Reinhardta byl pokusem o „tečku za uměním“ a završením americké
radikální abstrakce.
 |
Ad
Reinhardt, Abstraktní malba č.5, Černý čtverec (1962), 152,4x152,4cm
|
 |
Tony Smith, Kostka (1962), 180x180x180cm
Smithova
Kostka je novou výzvou, novým pokusem o „tečku za uměním“ a startovací čarou
minimalismu.
Tony Smith (1912 - 1980)
Se
svou Kostkou pokusil vyjádřit opravdu čistý
tvar (odborníci
na geometrii tvrdí, že skutečně čistý tvar se nedá vytvořit, je možné si jej
jen představit).
Smithova
Kostka ukazuje krásu podobného druhu jako nezčeřená vodní
hladina, nebe bez mráčku nebo povrch mýdlové bubliny.
Hledání
čistého
tvaru se
projevuje už u Leonarda da Vinci (Lidská postava v kruhu a čtverci ilustrující
proporce podle Vitruvia,
1485-90
Minimalismus
je sochařskou obdobou radikální abstrakce, neboť oba směry pojímají celek jako nedělitelnou
jednotu. Minimalističtí
sochaři odmítají umění jako výklad světa. Nechtějí proto, aby divák na něco
změnil svůj názor (viz Robert Rauschenberg),
ale chce rozvíjet citlivost jeho vnímání, nastolit prostorovou situaci jako
prostředek tělesného vztahování diváka k
objektu. Z
tohoto důvodu má Smithova
Kostka rozměry 180x180x180 cm, což je průměrná výška dospělého muže a rozpětí
jeho rukou (viz znovu kresba Leonarda da Vinci).
Minimalistická
díla jsou často sestavou několika totožných objektů ve vzájemném vztahu
(nedělitelnost celku).
Robert Morris (1931)
„Vnímání
je určeno velikostí lidského těla.
Člověk si okamžitě uvědomí, co je menší a co je větší než on sám.“
Minimalisté
pracují se vztahem tvaru a prostoru velice citlivě a navozují konkrétní
prostorové situace, které závisí nejen na tvaru a velikosti objektu, ale i na
materiálu – viz Morrisovy
krychle „Bez
názvu“(1965-76)
sestavené ze zrcadel.
Carl André (1935)

Minimalistická
díla jsou často sestavou několika totožných objektů ve vzájemném vztahu
(nedělitelnost celku).
Dílo „37 kusů“(1969) vytvořil Andre ze
36 stejných kusů a dohromady tvoří 37. Andre ho vytvořil pro Guggenheimovo
muzeum v New Yorku. Na rozdíl od tradičních soch objekt ani nestojí, natož na
podstavci, ale je položen na zemi jako koberec. Divák je vyzván k interakci –
může po něm šlapat a zkoušet jeho
vlastnosti.
Když
londýnská Tate Gallery
zakoupila toto dílo, vyvolala silnou vlnu kritiky v tisku. To, že průmyslově
vyráběné materiály mohou v galerii získat nový význam, nikoho neoslovilo.
David Smith (1906-1965)
- jeden ze zakladatelů amerického moderního sochařství
- klade důraz na vztahy mezi objekty (dílo je součástí cyklu, jehož podstatou
jsou proměny vnitřních vztahů příbuzných tvarů = několik objektů ze stále
stejných kostiček stavebnice v různých obměnách)
- tím
se od ostatních minimalistů liší, protože tím popírá nedělitelnost celku, která
je podstatou tvorby ostatních minimalistů
- ti
prosazovali opakování stejné neutrální formy v pravidelných intervalech za
sebou, jak je známe z reálného života – sloupy elektrického vedení, patníky u
silnice, kachlíky v koupelně…
Až
do 20.století neměla volná socha svůj vlastní prostor – jen volně se vztahovala
k prostoru, do kterého byla umístěna. Změnu přinesl ve 20.letech 20.století
ruský konstruktivismus zastoupený Vladimirem Tatlinem,
který pronikl konkrétním materiálem do konkrétního prostoru (viz návrh pomníku pro 3. internacionálu)
Minimalismus
pravidelným opakováním tvaru dosahuje přesného členění prostoru.
Donald Judd
(1928-1994)
Představuje
dokonalý soulad vzájemného vztahu kubického tvaru a kubické prostorové
jednotky.
Sol Le Witt
(*1928 - 2007)
Namísto
hmoty používá k tvorbě svých objektů
pouze skelet. Skelety neřadí za sebou nebo nad sebou, ale sestavuje je do
prostorových konstrukcí podobných těm, které znáte z prostorových Tetris.
Tím, že pracuje se skeletem, změnou úhlu pohledu se mění vizuální efekt celého
díla.
Dan Flavin
(1933-1996)
Nám
svým dílem ukazuje, že členění prostoru nemusí být provedeno jen hmotně, ale
světelnými paprsky.
Oproti
klasickému sochařství zde také nezastupitelnou roli hraje barva.
I
když v architektuře formálně minimalismus neexistuje, řada architektů dbá ve
svých projektech na čistotu a střídmost provedení, díky nimž by se jejich díla
dala za minimalistická označit.
Průkopníkem
v tomto smyslu byl Mies
van der Rohe (1886-1969),
který razil myšlenku „méně je více“.
 |
Vila Tugendhat
|

Dalším
z nezastupitelných architektů je Mexičan Luis Barragán
(1902-1988), který společným dílem s Mathiasem Goeritzem
(1915-1990) vytvořil v letech 1957-58 „Satelitní městské věže“, které jsou
49-58 metrů vysoké a kromě estetické jinou funkci nemají.
Pozornost
si jistě zaslouží i jeho „Capilla de
Tlalpan“.
Tadao Ando
(*1941)
Church of the Light, Osaka
|
Komentáře
Okomentovat